Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

4. Kapitola

 

 

Kapitola 4

Útěk

 

 

 

„Kam to jdeme?“ ptal se David pohledné sestřičky, jež nejevila moc paniky, jak by se dalo u ženy v nebezpečí čekat, pokud se jednalo o něho, měl téměř naděláno v kalhotech a to byl chlap.

„Luteránský kostel, to je naše spása, obraťme se k víře a budeme zachráněni, honem, Christabella se o nás postará, nabídne nám oporu a duchovní víru,“ táhla plačící Simon za ruku a neomylně dvojici směrovala ulicemi a uličkami ke svému cíly.

„Kdo je to ta Christabella?“ ozval se kousek za nimi jejich domnělý ochránce zkoumající prostor v okruhu kam, až dosáhlo mihotavé světlo baterky v rukou zrzavé ošetřovatelky.

„Je to naše spása, světice,“ opakovala, „vůdkyně, jí vděčíme za život.“  

Drželi se na silnici, jít po chodníku přinášelo riziko, jaké nechtěli ryskovat, v té tmě kde vás ty obludy mohli stáhnout do obchodů nebo otevřených dveří se nikomu hazardovat nechtělo.

Navíc teď neměli jinou možnost, až nastane den, pokusí se David dostat k autu a ujet, jak nejrychleji to půjde z tohohle města duchů, ale teď se obával napadení těmi temnými tvory.

Garcia pevně svíral svou pětku železo v ruce za rukojeť a výhrůžně s ní mával ze strany na stranu, aby byl připraven na nečekaný útok.

Najednou nad nimi přelétlo něco velkého.

Sklonili se.

A znovu.

„Co to sakra je?“ všichni tři upírali tváře k nebi, jenže to bylo tak rychlé, že to nešlo zahlédnout.

Lisa Garland, jak se jim pohledná ošetřovatelka představila, zhasla baterku, takže se ocitli v naprosté tmě.

„Sakra co to děláš, zbláznila ses? Takhle na to neuvidím!“ osočil se na ní vztekle Garcia, tentokrát měl nejspíše pravdu.  

„Tyhle létající přízraky jsou citlivé na světlo, jakýkoliv jas je přitahuje, vypadá to, že jich je tu plno, budeme muset jít ve tmě…“ šeptala Lisa, Simon se k ní tiskla, neměla už nikoho a pořád lepší se někoho cizího držet, než být úplně sama, to dá rozum.

Skutečně šustot velkých blanitých křídel nad jejich hlavami přestal a odezníval do prázdna, až se ztratil úplně.

Oddechli si.

Jak je tu asi Lisa dlouho? Přemítala Simon, taky sem nechtěně přijela nebo patří ke zdejším přeživším obyvatelům skrývající se před nehostinnou tváří temného světa.

„Zasraný město, budu rád, když odtud vypadnu co nejdřív,“ mumlal si pod vousy jediný muž ve skupině, jež se jako ochránce zatím moc nepředvedl.

Temný Silnet Hill je vítal do neštěstí s otevřenou náručí, co chvíli o něco zakopnuli, nebo museli obejít opuštěné auto.

„Není tam benzín,“ stěžoval si David, hned jak otočil klíčkem v zapalování a dodávka ani neškytla, vylezl a kopl do dveří, aby si ulevil. Řídili se tedy bílou čárou uprostřed vozovky, stejně nebyla šance, že potkají jezdce ve městě duchů.

„Slyšeli jste to?“ Simon donutila Lisu zastavit.

„To chrčení, šoupání, blíží se to…“ třásla se.

Nemocniční sestra natáhla ruku s baterkou vpřed.

Cvak.

Rozsvítili, přes to, že tím riskovali odhalení kvůli létajícím monstrům.

Jinak to nešlo udělat.

Tři metry od nich se belhalo cosi tmavého potaženého našedlou kůží. Pohybovalo se to pomalu neomylně vpřed, zřetelně usoudili, že postava nemá ruce dokonce ani tvář jen hlavu, nahýbalo se to při každém kroku na jednu a pak druhou stranu.

„Davide!“

Jak by jim tohle mělo ale ublížit? Žádné ruce, ani ústa, žádná zbraň, jedině že by umřely hrůzou, než by k nim došel.

„Davide, zabij to!“ zakřičely obě naráz.

S chroptěním bolesti to muž srazil k zemi a utloukl. Čím více se opíral do každé rány, tím více ho to zvrhle bavilo.

„Dost, už je mrtvý!“ zařvala Lisa, David se totiž zdál v takovém opojení sadistického násilí, že do démona zarýval konec golfové hole i po tom co byl dávno mrtvý a pomalu se měnil v popel.

„Nic jiného si nezasloužil,“ pravdou však bylo, že zrůda měnící se v popel bývala také člověkem a ať už si zasloužil jakýkoliv trest, tím největším rozhodně bylo to, čím se stal.

Dál pokračovali s vypnutým světlem a pozorně naslouchali.

Tohle je ulice Midway Ave, hlásil nápis na zdi vedle opuštěného koloniálu.

Křižovatka.

„Do leva, támhle je kostel,“ ukazovala sestřička Garland prstem kamsi do tmy.

Vypnuté semafory nesly známky značného opotřebení, jako by se tu zastavil čas. Auta, jež přijeli na křižovatku, byla opuštěná tak, jak je lidé spěchající o svou vlastní záchranu nechaly, utvořila se zde značná kolona povozů mizející do tmy.

Sestra měla pravdu.

Přeběhli ulici a pak po schodech k velkým dveřím svatostánku tyčící se jako maják naděje všem v okolí.

Zabušili na ně a volali, sic jim hlasivky ještě sloužily.

Konečně záchrana!

Velké dřevěné dveře na sobě nesly rudý symbol, Davidovi přišel jaksi okultistický a budil dojem, že ho tam kdosi před chvílí nakreslil, nezaschnutá barva stékala až dolů na mramorové schody.

Stejně tak to mohla být i krev, on to zkoumat rozhodně nehodlal.

Uvnitř zaslechli hlasy hned potom, co do dveří bušili pěstmi.

Záchrana.

Brána svatyně ctnosti a světla se otevřela.

 

 

 

 

Ubohou vyčerpanou dívku sejmul Head z háku a nechal to nahé tělo spadnout bezvládne na matraci.

Démon se vzdálil po úspěšném vykonání svých povinností věznitele.

Udýchaná Amy se ani nehnula, okovy na zápěstích ji momentálně připadaly nejméně padesátikilové, že by je nezvedla za nic na světě. Od nekonečného otírání kovu o kůži bylo rozedřené zápěstí tím nejmenším problémem, cítila se totiž daleko hůř.

Jen stěží pootevírala oči a sledovala, jak od ní to nahé monstrum odchází.

Svojí roušku z lidské kůže nechal na zemi.

V duchu ho proklela snad tisíckrát.

Mokré vlasy se ženě lepily na vlhkou pokožku orosenou potem.

Co to dělal?

Donutila se zaostřit pohled na to vypracované úchvatné tělo se zlatavým nádechem.

S každým krokem se rýsovaly Headovi svaly jako dokonale seřízený stroj.

Nestyděl se. Neměl za co.

Rozhodně tu teď byl jediným predátorem, přes to, že zbraň odpočívala opřena na druhé straně místnosti, neměla sílu, aby se k ní dobelhala, natož zvedla, teď jí nezbývalo nic jiného, než ho unaveně pozorovat ze svého místa.

Co to…

Vztyčil své ruce, zasekl se jimi zezdola do té železné konstrukce, co měl na hlavě.

Nemohla se přestat dívat.

Nastala chvíle pravdy.

Pomalu helmici nadzvedával, obnažil krk, uši….

Bože teď uvidí něco hrozného, bude mít rozpůlenou hlavu nebo vylezlí mozek a bude litovat toho, že neztratila vědomí, přes to se nemohla odvrátit.

Chtěla poznat svého nepřítele.

Co před ní skrýval? Možná bude první oběť, co uvidí jeho pravou podobu.

Poslední možnost zavřít oči, opakovala si Amy.

Démon lehce odložil svou helmici na kovovou nohu obrácené židle hozené na zemi předstírající stůl na odkládání věcí.

Otočil kolečkem a ze stropu sršela voda jako předtím na ni.

Byl ke svému vězni zády.

Středně dlouhé černé vlasy jaké měl, mu vodou splyhnuly kolem krku nánosem vší té tekutiny.

Měl vlasy, to ještě nic neznamenalo, až když se pootočil, měla oči na vrch hlavy. Tvář byla lidská, mužská, lehce se dala zařadit mezi ty pohlednější, žádná zrůda, jen co hyzdilo jeho vysokou postavu byli jizvy, jak už si všimla předtím, na rukou, zádech, na krku nejspíše od té kovové věci, jak se domnívala a nakonec přes celou pravou tvář, to už jistě nebylo příčinou té těžké konstrukce.

Amandu napadlo, že se za to nejspíše stydí, proto ta helma, je to ale člověk nebo skutečně démon tohoto prapovidného pekla?  

To byla otázka, jež volala po odpovědi.

Zabíjel by člověk všechny ty chudáky venku bez příčiny? Mstil se jim snad za něco nebo se řídil temnotou, jež ho ovládala, jak tvrdil, přemýšlela Amy.

Celou dobu měl Pyramid Head zavřené oči, užíval si horké proudy tekoucí vody na své zpocené tělo, jež mu stékala po těle a odplavovala veškerou špínu, krev a pot.

Dokonce i pro něho byl element vody příjemnou změnou, jako bývalý majitel hotelu po celé té zatracené katastrofě, co se před několika lety stala, měl všechno, peníze, moc, úspěch, nejlepší pětihvězdičkový hotel a ženy kdykoliv se mu zachtělo.

Najednou se to zdálo tak dávno a bylo to náhle pryč jako fouknutí ranního vánku.

To, proč se z něho stalo to čím je teď, mělo jednoduché vysvětlení, zakládal si na sobě samém, byl si tak jistý svou nadřazeností a mocí, že mu bylo zcela jedno, že si kult světla, jak si ty pámbíčkáři říkaly, u něho v pokoji 111 dělaly za slušný peníz ty své okultistické orgie. Jemu po tom nic nebylo, protože měl jejich peníze, na ničem jiném nezáleželo, tak to teď dopracoval až na dno.

Ironie osudu.

Jeho smůlou se stal fakt, že nevěděl nic o tom, co ty šílenci dělali malým dětem, a už vůbec ne, že je upalovali. Ať v tom byl vině nebo nevině, měl na tom svůj podíl.

Živě si pamatoval, jak k němu holčička přišla, hned potom co celé město zachvátila panika dána jednak výbuchem v dole a druhou shodou náhody, Alessinou smrtí.

Lidé opouštěli město, některým se to podařilo, jiní se uchýlil ke své nezdolné víře, on nechtěl ani jedno, zůstal v hotelu a malá temná Alessa za ním přišla. Neptala se ho, zda chce její dar, prostě mladému muži zatnula do duše osten pochybností a výčitek, a nemilosrdně ho odsoudila k věčnému životu v temnotě.

Dala mu dar síly přes to, že když nastal den a město zahalila bílá mlha klidu a ticha Head se musel uchýlit do svého útočiště, přemýšlel, zda se tomu nemohl nějakým způsobem vyhnout, zda by tento život nevyměnil za jiný. Takové pocity občas zažívá každý z nás, jen bývalý majitel Grand hotelu měl možnost, věčnost k přemýšlení,  vlastní posedlost a nenávist vůči samotnému kultu proradných žen se stal ctižádostí je zabít, nezasloužili si život a už vůbec né odpuštění.

Stal se katem, spravedlností.

Dokud nezemře poslední z nich, nedá si pokoj.

Otevřel oči.

Ta holka, kterou si sem vzal byla nevinná oběť, nevěděla co se tu děje, ale pokud měla čistou duši, jak tvrdila, nebyla by tady a město by ji nepřijalo.

Určitě nebyla tak svatá, jak si myslela, domníval se zjizvený netvor.

Byla škoda ji tam nechat nějakému podřadnému přízraku čekající v uličkách a zákoutích Silent Hillu. Takhle mu posloužila daleko lépe, jako příjemné rozptýlení za bílého dne kdy město halila mlha a on se musel skrýt do kotelny.

Po velmi dlouhé době si zasloužil malé rozptýlení a dotýkat se svěží jemné ženské kůže se nic nevyrovnalo.

Velmi dávno ho leckterá žena nazvala úžasným milovníkem a milencem, bohužel dnes už téměř zapomněl na jemnosti, romantika až mu byla naprosto cizí, tak moc vás temnota pohltí a změní.

Ztracen ve svých vlastních vzpomínkách si ani nevšiml, že po něm dívka pokukuje.

Prohlížela si ho a nejvíce ze všeho byly děsivé právě ty jeho tvrdé oči.

Rudé, nejsytější červená jakou kdy viděla, kontrastovala s černými onyxovými vlasy.

Právnička nemohla odtrhnout pohled.

Viděla něco, co nejspíše vidět ani neměla.

Voda přestala téct.

Poslední kapky dopadli na kamenou zem a skutáleli se do kanálku.

Boss si nasadil helmu a vydal se přímo k ní.

Rychle předstírala, že unaveně spí, údy rozhozené.

Nemusela být vševědoucí, aby cítila, že stanul těsně vedle a uvázal si svou zástěru znovu kolem pasu.

Najednou měla Amy co dělat, aby sebou necukla, venku se rozezněl zvuk sirény. Nastala tma.

Pyramid Head se otočil, vzal svůj obří nůž opřený o stěnu a vydal se po schodech ven ulovit další nevinnou oběť.

 

 

 

 

Teď!

Musí něco udělat.

S námahou vstala, konec řetězu se schovával v železném oku přikovanému k podlaze pod jednou ze špinavých matrací.

Čím to rozbít? Čím?

Nabízeli se tu tyče nebo také kusy zdiva. Dívka vyzkoušela oboje.

Kovová trubka fungující jako páka zabrala. Jediné štěstí, že oko v podlaze neslo velkou známku rzi a rozdrobilo se, když se více zapřela. S řetězem ani pouty nemohla bohužel nic udělat, vypadali nově.

Roztrhané oblečení skýtalo další nečekanou výhodu.

Mobilní telefon!

Hmm, žádný signál, ženina radost ihned opadla.

Nahá se rozeběhla po schodech nahoru v jedné ruce trubku a v druhé telefon.

Nezbýval čas napsat svému otrokářovi vzkaz, že děkuje za návštěvu, ale už musí jít.

Konečně je volná, radovala se nebohá Amy.

Zanedlouho ji uvítala prázdná recepce, poházené papíry, starý zvonek, klíčky od pokojů visící za pultem a strhané tapety, rozbité květináře, roztrhané potahy pohovek či zničený nábytek to vše se dalo najít v jediné chodbě.

Musí najít nějaké oblečení, čím by se zahalila, venku bylo jistě chladno. Nějaké staré šaty z 80. let byly v kufříku nalezeném v odemčeném pokoji 21, nic lepšího ani nemohla chtít, přeci nebude běhat venku nahá.

Rychle zpátky!

Dívka vyběhla na chodbu, kde problikávala jediná zářivka, pod níž se něco plížilo.

Po kolenou se to nebohé zkroucené tělo bez tváře blížilo vpřed.

Ztuhla strachem, neschopna se ani nadechnout.

Tmavý přízrak se vlnil jako by čichal, kde se dívka nachází, šel po stopě neomylně jako pes za svou kořistí.

Za ním se pohyboval další, ten už ve stoje a další, nejspíše je vyrušil chrastivý zvuk řetězu, jež za sebou musela táhnout.

Čím se dostávali blíž k čerstvému masu, tím se stávali rychlejšími.

Děsivý pohled naskýtající se v prvním patře ženu varoval, že by měla co nejrychleji utíkat, než bude skutečně pozdě!

Instinkt dal povel nohám a ty se dali neomylně čelem vzad.

Slečna Johsonová si dovolila vydechnout až v prázdné rozházené recepci.

Kam ale teď? Co to říkala ta žena, kterou chytil Davidův kamarád? Kostel, lákala je do kostela. Musí tam být i Simon.

Před hotelem zela neprostupná tma.

Chlad padal z nebe a zarýval se do látky i kůže.

Takhle přeci nemůže nikam jít, mobil! No jasně má tam aplikaci baterky.

Vyndala z kapsy telefon.

Ani tady nebyl signál, zatraceně, zavrčela, zapnula světlo a to se rozlilo kolem v okruhu dvou metrů.

Neměla co ztratit, tedy kromě svého života samozřejmě.

Amy běžela po chodníku směrem na jih, doufala, že někde bude ukazatel kam se má vydat.

Najednou jí něco chytilo za nohu.

Těžce spadla na tvrdé dláždění, až jí telefon vyklouzl z pohmožděné ruky.

Cosi placatého se vysoukalo z malé zapadlé uličky. Prsty to svíralo kolem dívčího kotníku. Vzdáleně to připomínalo chobotnici, jen měla místo chapadel šmátravé ruce.

Slečna Johnsonová udeřila, bez milosti to přetáhla ocelovou trubkou, co měla u sebe. Trochu se to stáhlo, ale nehodlalo jí to tak lehce pustit.

Ani ona se nevzdala.

„Ty zrůdo, tady máš!“ švihla trubkou, „a ještě jednou!“ chobotnice se konečně pustila, jen na noze byl rudý otisk toho pevného sevření.

Než se fantom vzpamatoval z šoku, že se jídlo umí také bránit, byla pryč.

Silnice bude jistější, řekla si.

Plíce se plnily chladným vzduchem stejně jako lehké šaty, né zrovna stavěné na zimu ani bosé nohy nebyly zrovna nadšené z vyhlídky obrušování o tvrdý nepoddajný asfalt.

Křižovatka a pak další.

Něco nad Amy přeletělo, koutkem oka dívka zaregistrovala, že to vypadalo jako obří netopýr.

Naštěstí to už bylo pryč.

Co ji tady ještě čeká?

Konečně našla, co hledala, posvítila na ukazatele: “vpravo nemocnice, pošta, vlevo divadlo, hřbitov a kostel,“ četla na ceduli velkými písmeny.

„Ano!“

Rychle zabočila vlevo kolem různých obchůdků. Na odbočce ulice Wein.st nastal divný pocit.

Vrčení.

Okolo ní se cosi pohybovalo ukryté ve stínu.

Přidalo se k tomu další a pak ještě jeden, vrčení přicházelo ze tří směrů. Obklíčili ji, bylo to rychlé, né jako ty pomalé plíživé přízraky v hotelu, tohle kolem zmenšovalo kruh.

Amy bušilo srdce, měla se setkat s obratnějším nepřítelem, než byly ty dosavadní.

Co to sakra bylo?

Jeden z tvorů vyrazil k ní, nejspíše si myslel, že útok zezadu je tím nejlepším řešením, jak oběť zneškodnit a lépe ulovit, to se však mýlil. Amy poháněna zbystřenými instinkty se ohnala svou zbraní právě v čas, jinak by se ten tvor na čtyřech nohách s chutí zakousl, do její paže.

Dostal pěknou ránu přes hlavu až vystříkla krev.

Skácel se, mrtev k zemi.

Pes, né však jak ho mnozí z nás znají, srst byste na něm jen těžko hledali, tohle byla kostra potažená jen svaly bez kůže, rychlý obratný zabiják s vykulenýma očima.

Určitě je přilákal zvuk řetězu, ty zatracené okovy, musí se jich zbavit!

Druhý se pokusil pomstít svého druha a vyskočil ze tmy, Amy mrštně uhnula, jen ji sekl drápem do lýtka, dlouhý jazyk toho ďábelského psa byl hrozivě dlouhý.

Sykla bolestí.

Prolitá krev oba vyvrhele lákala ještě víc.

„Kšááá, běžte pryč!“ kdosi přiběhl a začal rozhazovat rukama, nevěřila by, že se psi vzdají tak snadno, přes to skutečně utekly.

Zachránila jí postarší žena s dlouhými šedivými rozcuchanými vlasy a tmavých potrhaných šatech a kabátu.

„Rychle než se vrátí,“ radila.

Co Amandě zbývalo, než nebožačku následovat.

Neptala se, kdo to je, na to bude čas až potom, co je kostel přijme.

Konečně, schody k velké stavbě v pozadí.

Běžely nahoru vstříc božímu světlu.

„Prosím, otevřete mi, haló!“ křičela právnička ze všech sil.

Dveře se otevřely a vpustili nebožačku dovnitř, spíše ji tam doslova vtáhly cizí lidské ruce.

V kostele přebývalo hodně lidí, vystrašení přeživší občané z velkého města prosící o víru a odpuštění.

Jakási žena vystoupila z davu.

„Já jsem Christabella,“ představila se ta postava zúčastněně, „vítám tě ve svém stádu zbloudilá ovečko,“ hlas ji sice vítal, však tvář byla tvrdá a nepřístupná stejně jako v každém člověku zde, cítila zasetou nedůvěru.

Amy!“ někdo se dívce vehnal do náruče.

„S…Simon!“ přitiskla sestřičku k sobě, jak nejvíce dovedla. Nic lepšího neexistovalo, než obejmout svou sestru, jediný záchranný bod, tolik Amy chyběli ty plavé vlásky a ten příjemný hlásek.

Dojemná chvíle měla však rychle zkončit.

„Ty zmetku, nechal si mě tam. Hodil jsi mě, jemu klidně k nohám výměnou za svůj zasraný život!“ vyhledala v davu známou tvář a nebála se ukázat prstem, ať si ostatní uvědomí, koho si vzali mezi sebe.

Všichni poslouchali, byli zvědavý, co jsou cizinci zač.

„Co to povídá Davide, říkal jsi, že ji zabil před tvýma očima,“ mračila se Simon.

David, který přemýšlel, jak ze vzniklého problému se domníval, že bude lepší schovat se mezi ostatníma, než vystupovat v tomto potupném divadélku, pokrčil rameny.

„Teď už je to stejně jedno, žiješ nebo ne?“ zněla prostá odpověď.

Najednou si dívka uvědomila, že tu někdo chybí.

Ta žena je pořád venku!

„Neboj se, tady jsi v bezpečí, dcero, nemusíš se bát,“ Christabell si její ohlédnutí na dveře vyložila mylně.

Najednou se ozvala hrozná rána přímo do dřevěných dveří kostela za dívčinými zády.

Něco do nich narazilo, všichni se polekaně přikrčili a zabodli do spoutané dívky nenávistné pohledy jako by na ně seslala deset Egyptských ran.

„CHRISTABELL VYDEJ MI TU ŽENU!“ ticho prořízl silný mužský hlas z venku, z čekající temnoty.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 16. 06. 2015 - 12:33 | Rubrika: Pyramid doll





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.