Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Monolog Filipiny

Protože jsem se vždy zajímala o bylinky a léčení, vím, že mi již moc času nezbývá. Moje životní pouť se chýlí ke konci. A začínal tak nádherně! Byl to krásný život, i když ne zrovna jednoduchý.

Narodila jsem se do bohaté patricijské rodiny. Welserové z Augšpurku neměli nikdy finanční problémy. Byli dobrými kupci a finančníky. Půjčovat si k nám chodili mnozí, dokonce i Habsburkové. Otec mi zajistil dobré vzdělání. Říkali o mě, chytrá a krásná. Mladí muži se kolem mě točili, ale žádný mi nepadl do očí a otec nenaléhal. Přál si, abych byla v manželství šťastná. Maminka měla strach, že příliš vybírám a proto, když její sestra provdaná za šlechtice Jiřího z Lokšan , mě pozvala k nim do Čech, ráda souhlasila. Netušila chudinka, že mi do oka padl mladý Ferdinand. Určitě by umřela strachy, že stanu-li se jeho milenkou, obviní mě z čarodějnictví. Tatínek nejspíš tušil, že odjezd do Čech nebude znamenat konec našeho vztahu, že mě tam ukryje před císařovým synem. Byl nejen bohatý, ale měl přehled o politickém dění v císařství a věděl, že Ferdinand byl otcem jmenován místodržícím v Českém království. A já myslela jen na Ferdinanda a doufala jsem, že jako místodržící v Českém království bude, alespoň občas přijíždět na zámky svých poddaných.

Teta mě odvezla na zámek Březnice, sídlo, které získal strýc za své zásluhy od císaře Ferdinanda I. /otce mého Ferdinanda/. Její muž, Jiří z Lokšan, byl vzdělaný šlechtic, který dlouho pobýval v Itálii. Původní hrad byl Jiřím přebudován v novém italském stylu nazývaném renesance se vším pohodlím. Ubytovali mě v pokojích v prvním patře, poblíž zámecké knihovny, kterou nechala teta Kateřina udělat nad hodovní síní. Knihovna obsahovala zajímavé rukopisy, krásně iluminované, ale také tištěná díla módních autorů. Byly zde básně Petrarkovi, ale i různé spisky o přírodě, které mě velice zaujaly.

Život na zámku tety Kateřiny se mi líbil i proto, že sem z Prahy často přijížděl Ferdinand. Ferdinand miloval hony, na které ho sem zvali. Lovy zvěře však nebyly jeho jedinou láskou. Stejně jako mě okouzlila ho zámecká knihovna. Tato společná záliba mi umožnila se s ním setkávat o samotě bez hlučného doprovodu dvořanů. Naše rozhovory se stávaly častějšími. Vzdělaný a pohledný mladík mi byl stále bližší, a i já jsem si ho získala. Bylo nám spolu dobře a byli jsme rozhodnuti strávit spolu celý život. Věřili jsme, že naše láska překoná všechny překážky i tu největší – rozdíl ve společenském postavení našich rodin. Byla jsem z velmi bohaté rodiny, která měla jmění větší než jeho císařský otec, ale to nic neměnilo na tom, že jako kupecká dcera jsem podle tehdejší společnosti mohla být nejvýše milenkou, ale ne manželkou císařova syna.

Jak dobře, že vše probíhalo v ústraní Březnického zámku, kde hodující dvořané po lovu unavení obvykle si nepovšimli Ferdinandovi nepřítomnosti. Naši vzájemnou lásku odhalila moje teta, ale byla diskrétní a jen s námi prohovořila otázku, jak si představujeme svůj další život. Věděli jsme v té chvíli jediné: chceme být spolu. Spolu. Jak lehce se to řekne! A jak dlouho a těžce jsme museli bojovat za to, aby naše spojení před bohem byl uznán i světem a hlavně papežem!

Teta pozvala místního kněze a zajistila nám v lednu 1957 krásnou, i když malou a tajnou svatbu v hodovní síni zámku Březnice. Byli jsme šťastni. Naše setkání probíhaly stále stejně. Jen jsme byli spolu více. A tak přece jen si lidé začali všímat a začalo se mluvit o tom, že štíhlá neteř paní Kateřiny s krásnýma očima, s bezchybnou pletí a zlatými vlasy okouzlila mladého prince. O svatbě se nevědělo. Zatím jsme ji tajili, protože jsem nebyla Ferdinandovi rovna rodem. Chtěli jsme lidem, a hlavně císaři dát čas, aby si na náš vztah zvykli. Jenže naše láska do roka po svatbě přinesla plod. I když jsme byli oddáni před bohem, tak vzhledem k postavení Ferdinanda, pokud nebyl sňatek uznán císařem a papežem za legitimní, byl by můj syn považován za dítě zrozené z nemanželského lože. To by mu zavřelo dveře ke vzdělání a společenskému postavení. Proto jsem požádala porodní bábu, aby dítě po narození zavinula a uložila do košíku a předala komorné Ann. Ann dle mého pokynu vynesla dítě před zámeckou bránu. Tam byl připraven správce Jean a ten přinesl dítě zpět ke mně jako nalezence. Malého jsme pokřtili jménem Andreas. Ferdinand si svého syna adoptoval a tím získal přízvisko Rakouský. Můj nejstarší byl rodinou radou vybrán pro kněžskou dráhu. Díky své vzdělanosti, ale i průbojnosti se stal v 18. letech biskupem a vlastně jemu mohu vděčit, že loni papež náš sňatek z roku 1557 uznal za právoplatný. Tak díky tomu, že měl být můj nejstarší jmenován kardinálem, jsem se dočkala uznání našeho sňatku lidmi.

Tehdy v roce 1558 se císař o synově sňatku dozvěděl, ale zdánlivě nereagoval. Opravdu jen zdánlivě.
Rodem nepřijatelné potomky vyloučil z následnictví, ale naše manželství toleroval, pod podmínkou, že zůstane utajeno. Nikde a nikdy jsem se nemohla objevit po manželově boku. Z tohoto důvodu se rozhodl manžel v Královské oboře nedaleko Pražského Hradu vystavět letohrádek. Sám celou stavbu navrhl a letohrádku dal tvar hvězdy. Říkal, že ho buduje pro mne, když mne nemůže mít u sebe na Pražském Hradě. Pro něho jsem byla hvězdou jeho života a on byl mojí hvězdou.

Jinak to bylo s jeho otcem. Císař měl pro svého syna připraveny jiné nevěsty. Jednou z nich byla dcera francouzského krále Františka I., skotská královna Marie Stuartovna nebo Marie Anglická. Syn však nepovolil a otec nakonec souhlasil i s tím, abychom spolu žili na královském hradě Křivoklát. Starý gotický hrad neskýtal takové pohodlí jako tetina Březnice, ale přijala jsem tuto možnost být svému milému, co nejblíže. Teta Kateřina šla se mnou. Na Křivoklátě se mi narodily další děti – Karel v roce 1560 a dvojčátka Filip a Marie v roce 1562. I tyto děti jsme vydávali za nalezence a Ferdinand si je adoptoval. Dvojčátka bohužel již rok na to zemřela. Karlovy otec předurčil vojenskou dráhu a jako dospělý působil jako markrabě breisgavský .

Výhodou bylo, že na zámku působila také moje sestřenice se svým manželem renesančně vzdělaným Ladislavem Šternberkem. Svým způsobem mě obohatilo i setkání s vězni tohoto hradu – Janem Augustou a Jakubem Bílkem. Oba muži byly velmi vzdělaní stoupenci křesťanství, kteří kritizovali katolickou církev a byli obviněni z povstání vůči císaři. Z rozhovorů s nimi jsem nabyla přesvědčení, že jde o lidi silně věřící, vzdělané, jejichž jedinou chybou je že neuznávají světské a církevní autority, což se v tomto světě nepromíjí. Nejvíce mě osobně zaujalo, že tvrdili, že před bohem není trojího lidu. Podle nich skutečná láska nemohla být proviněním proti Bohu. Ano jak blízký mi byl tento pohled. Vždyť, co bylo na mé lásce hříšné?! Náš vztah byl čistý, nebyl poskvrněn žádostivostí po bohatství nebo moci. Naopak byli jsme ochotni se vzdát mnohého z toho, co jsme mohli mít, kdybychom svou lásku zapřeli. Můj život byl však vztahem s Ferdinandem už tak dost komplikovaný, a tak jsem se s těmito myšlenkami raději nikdy nikomu nesvěřila a pro veřejnost jsem byla vždy věrnou stoupenkyní katolické církve. Janu Augustovi a Jakubu Bílkovi jsem se snažila, alespoň přímluvou u Ferdinanda ulehčit jejich pobyt ve zdejším vězení. Díky mně se také setkali poprvé po  osmi letech vězení a strávili spolu v jedné cele Velikonoce 1561.

Svému prvorozenému jsme dali vzdělání v katolických církevních školách. A později se ukázalo, že to bylo šťastné rozhodnutí . Díky finančnímu zázemí se podařilo překonat i „skvrnky“ na jeho zrození. Papež nakonec oficiálně uznal můj tajný sňatek provedený na Březnici, aby náš syn mohl být kardinálem. Netvrdím, že to bylo zadarmo. Zadarmo v katolické církvi není nic. Naše rodina však má co nabídnout papeži, a tak Andrés nemůže žehrat na svůj osud.

Po smrti otce se Ferdinand ujal vlády v Tyrolsku. I zde musel bojovat za naši lásku. Tyrolští stavové žádali, aby zrušil náš sňatek, aby se vzdal života se mnou. Nakonec však Ferdinandovi ustoupili (peníze zmohou mnoho), ale stále platilo, že se nemohu na ceremoniích objevovat po jeho boku. Pro náš společný život nechal můj muž zbudovat zámek Ambras nedaleko Innsbrucku. Sem převezl i naše sbírky z Hvězdy. Náš život je zde pěkný. Manžel pořádá slavnosti pro své dvořany a já vymýšlím nové a nové recepty pro hostiny. Jsme šťastni.

Nebít jeho lásky ke mně mohl se stát i polským králem. Korunu mu poláci nabídli, ale dali podmínku, že zruší náš sňatek. Ferdinand odmítl. Raději je pánem pouze Tyrol, ale žijeme spolu a modlíme se k Bohu, abychom byli zdraví a měli se rádi jako dosud.

Po pravdě trochu pomáhám naší lásce jak vonnými bylinkami, z kterých vařím čaje a dělám vonné masti a koupele, tak svým kulinářským uměním. Sleduji také stále , co se děje ve světě, abych svému muži byla nejen  skvělou milenkou, ale i přítelem, s kterým může hovořit o svých zájmech. A ještě něco dělám pro svou lásku. Mezi dvorní dámy si vybírám dívky, které mají problémy se svým zjevem, aby svým mládím neučarovali Ferdinandovi. Možná je to zbytečné, ale Bůh se za to na mne nemůže zlobit, že předcházím pokušení, které by mohly vyvolat mladé krasavice. A dívky, které jsou mými dvorními damami nemusí litovat. Obvykle zde mezi Ferdinandovými dvořany najdou skvělého ženicha, který víc, než krásu oceňuje jejich vzdělání, vybrané chování a umění pečovat o rodinu.

Teď přichází uznání naší lásky i papežskou kurií. Jsme spolu 20 let a já nelituji ani jediného dne svého života s mužem svého srdce. Léčím se svými bylinkami a doufám, že dokud budu žít, budeme se mít s Ferdinandem stejně rádi jako na samém počátku.

 

                    


Autor: babicka | Datum zveřejnění: 23. 07. 2018 - 19:16 | Rubrika: Nezařazeno





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.